Orlické courání poprvé ve třech!

Takhle nějak to vypadalo

Od doby co jsme si s přítelkyní pořídily psisko (ňemeckého ovčáka) uplynuli krásné a náročné tři měsíce. K jeho pátému měsíci jsme rozhodli že nastal čas ho vzít na menší couračku do kopců. Prvotní plán byl Jizerské hory z toho rychle sešlo a my narychlo vyrazily do Orlických hor. Jak už to u nas bývá zvykem plán trasy byl určen mě, s tím, že by se ráda podívala k Masarykově chatě. Dobrá tedy...

Jedna z cest

Jedna z cest

V prvním kilometru se mi podařilo, nás (tím myslím mě a přítelkyni) krásně odrovnat převýšení okolo 300m na asi 750m trasy, na mapě to vypadalo mírnější. Jediný člen výpravy to vyšel bez problému s klackem v tlamě a občasným obratem s pohledem "jako kde jste, dělejte". Po zdolání prvního prudkého stoupání, jsme se chvilku pokochali na rovince a vyrazili vstříct lehkému táhlému stoupání, které bylo velmi příjemné oproti první části a dovedlo nás až k cílovému bodu, kde jsme odbočili směr Masarykova chata. Cesta vedla dolů a u dalšího rozcestí jsme se rozhodli vzhledem k času, kdy zbývalo asi 2.5hod do západu slunce, že půjdeme směr auto a bude to činit kolem 8.5km, což pro psíka je akorát. Utahaní jsme došli, pesan už taky "tahal tlapky za sebou" a všichni byly rádi, že jsou u auta, až na mě. Krom pár fotek během cesty jsem cítil, že nemám ten záběr pro který jsem přijel. Rozhodl jsem se vyrazit autem nahoru na Šerlich.

28-09-2018_Orlickehory_0009.jpg

Na parkovišti jsme našli v pohodě místo a já nadšen prohlásil, tak se půjdem podívat na chatu je to jen pár metrů. Ze zadních sedadel bylo slyšet spící bručení a z pohledu přítelkyně jsem jasně a hned pochopil, jdu sám. Z kufru auta jsem vzal batoh s foto výbavou a vyrazil. Doufajíc, že najdu pěkné místo na panorama než slunce zapadne uplně. Asi po pěti minutách mě popadl amok, to je to místo! Horlivě připravuji stativ a vše potřebné, když vtom zjistím, že stativová destička zůstala doma, co teď? Dal jsem si asi deset různých jmen a rychle vymýšlel, jak by to šlo vyřešit. Nezbývalo nic jiného než přidržovat foťák na stativové hlavě a doufat. Během focení krásné hry slunečních paprsků prostupujícími mraky mne pobavil komentář kolemjdoucí skupinky "okem profesionálního fotografa" a já si v duchu říkal "To určitě a nechá si to nejdůležitější doma blb". Asi po půlhodince manévrování jsem byl s výsledkem spokojený a s dobrým pocitem toho, že se mi podařilo nafotit to pro co jsem přijel, jsem se vracel do auta, kde nálada byla ve znamení spánku :)